Finsko očima discgolfového turisty
Po návratu z Finska si prakticky nemohu vzpomenout na negativní zážitek. Tedy vlastně po chvíli jsem na jeden přišel, ale s tím počkám až na konec, neb nezačínat pozitivně by bylo tak nespravedlivé. Finsko si mne získalo hned po příjezdu. Na vlaku při cestě z letiště mne vítala kresba Krtečka (prý podobně populární u dětí jako finští Mumínci), v centru Helsinek pak reklama na Zetor a hotel jménem Vltava. Navíc jsem mohl mluvit česky, neb jsem na helsinském letišti měl „spicha“ s jedinou ženskou účastnicí projektu DiscKids Alenou, Slovenkou žijící a učící discgolf v německém Norimberku. Spolu jsme v Helsinkách zahnali hlad na festivalu indonéské kultury, hmmmm velká mňamka a vydali se na cca 4 hodinovou cestu busem do Jyväskylä. Zde jsme našli naše ubytování Airbnb, které jsme s Alenou sdíleli spolu s Ingem, dalším německým DG koučem tentokrát z Trieru (Trevíru). Bydleli jsme v řadovém domečku na břehu jezera Palokkajärvi, s venkovní terasou, malou zahrádkou, z níž vede cestička přímo k jezeru. Majitelé nám dali spoustu rad, ale nejdůležitější byla obrátit se na sousedy, Mikka a jeho ženu Johannu. Sympatičtí rodiče malého syna a dvou pejsků nám nejenže dávali dobré rady, ale nabídli nám k zapůjčení největší poklad ve Finsku. Cyklistická kola. Takové ty „cruise“ verze s jednou rychlostí. Tím nám změnili celý pobyt, dali nám svobodu pohybu, neb Jyväskylä je cyklistů ráj a cyklostezky má úplně všude.
Nebydlet v doporučovaných hotelech, jako zbytek účastníků kurzu, ale zajistit si Airbnb (Aleno, díky moc) nám dalo tolik navíc: jezero (každodenní koupele v osvěžující chladné vodě), ranní snídaně na terase, pozdní večeře tamtéž s dloooouhými povídáními do 2:00 hodin (to už se fakt smrákalo) a kola, která nás dovezla kamkoliv a dovolila odehrát za 4 dny na cca 160 jamek. Navíc na břehu jezera bydlel i jeden z finských hostitelských instruktorů Jouni, který nás párkrát vzal svým autem na vzdálenější místa v rámci projektu DiscKids (na kolech by to samo šlo, ale odmítnout by bylo neslušné a vlastně i nemoudré). Počasí vyšlo až na pár velice krátkých přeháněk nádherně, většinou sluníčko s trochou mraků a teplotami 20 – 23°C.
Finové mne utvrdili v přesvědčení, že to jsou velcí sportovci a pohyb pro většinu z nich je normální součást života. Hojně využívané cyklostezky jak cyklisty, tak chodci a běžci (stezky jsou pro všechny), plná sportoviště (viděl jsem fotbalové, pumptrackové a beachvolejbalové hřiště), kde se často věnovali dospělí malým dětem. Ski resort Laajavuori byl naprostým sportovním eldorádem, živo jak v zimě. Vleky i půjčovny kol (a pozor, i disků) frčely naplno. Borci či borkyně na trailech s obřími skoky ve mně více než obdiv jímaly hrůzu. Už jsem starší a pokročilý, asi.
A jak to vypadalo na discgolfových hřištích? Navštívil jsem 4 discgolfová hřiště. Hřiště Seppälänkankaan Frisbeegolfrata bylo dále od zástavby, vyloženě lesní, 18cti jamkové se spíše „příhozovými“ jamkami od 45 do 90 metrů. Takové to netrefíš lajnu (fairwaye vyloženě kopírující lesní cestičku) a začíná boj po par. Druhé hřiště Huhtasuo založením jamek hodně podobné, jen umístěné přímo za sídlištní bytovkou, ve kterých dle mého žije většina Jyväskylänů. Obě hřiště zdarma. A taky neskutečně čile využívána. Na Seppälänkankaan během našeho úplně prvního finského kola ve stylu „kdopak najde další výhoziště“ jsme pouštěli před sebe snad 8 skupinek. Běžní finští návštěvníci discgolfového hřiště jsou totiž neskutečně rychlí. Běžně nechodí s bagy, mají 2 stejné, levné disky od Discmanie (světe, div se), nezapisují si skóre a prostě se společně proháží od jamky 1 k 18. Taková rychlá procházka lesem. Takže i když jsme už byli hřiště znalí, stále jsme byli zdaleka ti nejpomalejší. Měl jsem pocit, že v podání běžných „rekre“ hráčů porovnávání výsledků ani nehrálo roli. Možná ano, ale já si toho nevšiml. A největší údiv ve mně vyvolaly mamky, které pouze doprovázely svého házejícího syna, aniž by se jedinkrát dotkly disku. Pro ně to byla procházka a čas strávený se synem.
Další dvě hřiště už placená byla (6 Euro), 18cti jamková hřiště – Viherlandia (9 jamek vždy se dvěma výhozišti či umístěním dvou košů, rovina a většinou otevřené jamky) a už zmíněné Laajavuori umístěné přímo na sjezdovkách a okolních lesích městského ski resortu. Obě hřiště a naši finští hostitelé, kteří nás sem vzali, mi dali neopakovatelné zážitky. Ve Viherlandii jsem si mohl zahrát o půlnoci s mistrem Evropy 2016 (pamětníci Spin TV možná budou znát) Leo Piironenem a na Laajavuori (takový ADL layout Kubovy Huti, jen o poznání těžší) jsem zjistil, proč jsou ti Finové tak dobří (snad na každé jamce jsem měl pocit, že když nehodím jeden ze svých lepších hodů, tak pravděpodobnost ztráty disku je nezvykle vysoká). Naštěstí jsme hráli best shot doubles a v pravý čas jsem se mohl opřít o partnerovo dovednosti.
Slíbil jsem negativní zkušenost. Na už zmíněném hřišti Seppälänkankaan Frisbeegolfrata, hřišti umístěném dále od civilizace ve zdejších, všude přítomných lesích bylo více odpadků, než je zdrávo. Přijít k infotabuli u odstavné plochy pro auta a zkoumat rozložení a délky jamek nad slušnou hromadou odpadků, nebylo úplně to pravé, co si natěšený discgolfista z Čech spojí s DG ve Finsku. V lese už to bylo ok, ale to „přivítání“ mně v paměti zůstalo. Odpadky mi holt vadí všude a když můžu, něco vždy ze hřiště odnesu. Jo a vlastně ještě jedna nemilá, leč typicky finská nepříjemnost mne napadla. KOMÁŘI. Jestli discgolf ve Finsku, tak jedině s tím nejúčinnějším repelentem. Ingo a Alena si pochvalovali náš český, krajně toxický, ale jediný fungující. Tak nevím …
Každopádně jsem se ve Finsku cítil vítán. Majitelé Airbnb, naši sousedé i finští instruktoři nám byli více než vřelými hostiteli. Finsko je nesporně sportovní zemí, kde je discgolf brán na roveň běžeckému lyžování, jízdě na kole či joggingu. Kdyby to bylo i jen z části pravda v Česku, tak by to bylo skvělé.
V poslední části mé zprávy se zaměřím na projekt DiscKids samotný, důvody jeho vzniku a proč se první školení trenérů konalo právě ve Finsku.
Ať to lítá
Martin Havel, člen VR ČADG